Robert se narodil po válce do maďarsky mluvící rodiny a na své dětství vzpomíná velmi rád, i když neměl oproti dnešním dětem vůbec nic. Jaká vlastně byla doba jeho dětství, když se ještě po večerech dralo peří? Na co vzpomíná nejraději? A jak vlastně vnímal rychlé proměny tehdejší doby?
Když mu bylo čtrnáct, dostal svůj první foťák, ale doba nebyla pro studium fotografie příznivá. Elektrikářem být nechtěl a tak se rozhodl pro útěk ze země, který se mu zázrakem povedl. Když se ohlédne za touhle těžkou dobou, už by to znovu neudělal. Ale to asi jen proto, že v osmnácti letech si člověk myslí, že umírají jen staří lidé a jemu proto nic nehrozí. Ale jak si můžete poslechnout v našem videu, hrozilo. A hrozilo mu nebezpečí i dál. Třeba nástup do války ve Vietnamu. Do války za zemi, jejíž ani nebyl občanem. Jak se Vano dívá na občanství, na to, nastoupit za vlast do války, nasadit za ni svůj život?
V našem videu si poslechnete nejen to, ale i vše o pobytě v utečeneckém táboře ve Francii, jak se díky adopci dostal do Filadelfie a kdy vlastně začal s fotografováním.
Naplno Roberta fotografie pohltila asi ve třiceti letech, kdy se vydal do Milána aby mohl fotografovat opravdu naplno. A tehdy to opravu začalo. Cestování po světě, fotografování, poznávání nejen fotografie samotné, ale i nových zemí a jazyků a zvyklostí. Poslechněte si v našem videu celé vyprávění o tom, jak to chodí ve světě modelingu, časopisů, přehlídek. Ve světě velké konkurence.
Proč se Robert Vano rozhodl zůstat v Praze? Protože Praha je zkrátka nádherná. Jako zakletý Disneyland. Jako kulisy. Povídání Roberta Vana byste si neměli nechat ujít. Kdyby tehdy poslechl svého tátu, byl by elektrikář, kdyby poslechl svého učitele, byl by hutník. Robert Vano ale poslech své srdce. Svět fotografie mu za to děkuje.
